Ota Pavel, původním jménem Otto Popper, se narodil 2. července 1930 v Praze jako třetí a nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera a jeho ženy Hermíny.
Rodina žila v Praze, ale na léto vyrážela do Luhu pod Branovem k Berounce, kde je dnes i Pamětní síň Oty Pavla. V tomto prostředí ho otec naučil lásce k přírodě, rybaření, sportu i vlasti. Po okupaci Československa se v roce 1939 přestěhovali do Buštěhradu na Kladensku k rodičům otce. Zde Ota navštěvoval základní školu.
V roce 1943 byli do koncentračního tábora Terezín odvedeni jeho dva starší bratři (Hugo a Jiří) a později odvezli Němci i jeho otce. Otu od podobného osudu zachránil nízký věk a to, že byl ze smíšené rodiny. Po válce se naštěstí celá rodina opět shledala, když se jeho bratři i otec vrátili živí.
Po návratu do Prahy vystudoval dvouletou obchodní školu a navštěvoval jazykovou školu. Nejprve pracoval jako obchodní cestující a poté nastoupil na doporučení Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu, kde pracoval ve zpravodajské a sportovní redakci. Od roku 1956 začala rodina používat příjmení Pavlovi a Ota Pavel začal žít právě ve vile v Říčanské 3 v Praze 10.
V té době již vydával své povídky v časopisech. Byl redaktorem sportovního týdeníku Stadion a od roku 1957 také redaktorem časopisu Československý voják. V roce 1960 maturoval na večerní střední škole. Byl aktivním sportovcem.
Jako sportovní redaktor měl možnost cestovat po Evropě, když v zahraničí hrála česká reprezentace. V roce 1962 se tak mohl zúčastnit slavného výjezdu pražské Dukly do USA. Tento příběh přiblížil v knize Dukla mezi mrakodrapy.
Bohužel na zimní olympiádě v Innsbrucku v roce 1964 se u něj začala projevovat vážná duševní choroba, která ho pronásledoval po celý zbytek života. V době svého invalidního důchodu literárně tvořil, ale také často pobýval v psychiatrických léčebnách. Zemřel 31. března 1973 na selhání srdce, ve věku pouhých 42 let. Pohřbený je na Novém židovském hřbitově na Olšanech.
Ota Pavel se ve svém díle zaměřoval na sportovní žurnalistickou beletrii a vzpomínkové knihy ze svého dětství. Ačkoliv sám velmi trpěl, a dokonce uvažoval o sebevraždě, tak po sobě nechal povídky plné humoru a laskavého pohledu na svět. Nejlepší díla přitom napsal právě v době, kdy u něj propukla maniodepresivní psychóza.
Mezi jeho sportovní knihy patří Dukla mezi mrakodrapy (z roku 1964), Plná bedna šampaňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972) a Pohádka o Raškovi (1974).
V autobiografických prózách popisuje své dětství a dospívání, příběhy svého otce, ale oslavuje i krajinu kolem Berounky. Jedná se o díla Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby. Tato kniha vyšla posmrtně v roce 1974.
Podle jeho povídek bylo rovněž natočeno několik filmů. Nezapomenutelný je Vladimír Menšík ve filmu Zlatí úhoři nebo Karel Heřmánek v díle Smrt krásných srnců, pod kterými je podepsán režisér Karel Kachyňa.
Desítka ocenila spisovatele Otu Pavla čestným občanstvím
Tematický rok Oty Pavla