Jak byste představil vaše divadlo?

Existuje nějakých pět let a vzniklo z potřeby dělat si divadlo po svém. Většina zakladatelů jsme totiž herci a to je taková nájemná profese, člověk je hodně odkázaný na to, co mu kdo nabídne. Tohle pro nás byla cesta nějaké svobody, spojené samozřejmě s určitou odpovědností. Založili jsme si to sami s tím, že si budeme svobodně sami rozhodovat, jaký repertoár budeme hrát. Zpočátku samozřejmě zájezdově, protože trh v Praze je do jisté míry až přesycený, ale po dvou letech jsme chtěli přinášet kulturu nejen do Rýmařova, ale také Pražanům. Vystřídali jsme tady řadu prostor a nakonec zakotvili ve Vršovickém divadle MANA, které si pronajímáme.

Proč se jmenujete Verze?

Když jsme se rozhodli, že budeme fungovat jako soukromníci, tak bylo náročné vymyslet nějaký název. Ale jelikož jsme jako jednu z prvních inscenací společně hráli „3 verze života“ od Yasminy Rezy, tak jsme se přiklonili k divadlu Verze. Ve smyslu, že to je taková naše verze života a přístupu k tvorbě, zkrátka se to nabízelo. Mohli jsme se jmenovat také třeba Prachmel jako Prachař-Chmela nebo Chleba, ale to by bylo ještě obtížnější nalákat diváky.

Někde uvádíte, že hrajete „konverzační intelektuální bulvár“. Jakou máte představu o divadle, které chcete dělat?

Ano, takovouto. Protože si to všechno platíme z vlastní kapsy, tak jako každý podnikatel, i když se tomu nedá říkat úplně podnikání v pravém slova smyslu, se řídíme tím, jaká je poptávka. Více jsou zkrátka žádány ty veselejší hry komerčního rázu, čemuž se snažíme vyjít vstříc. Ale tak, abychom se takzvaně úplně neušpinili, to znamená, že nechceme dělat bulvár typu „Vím, že víš, že vím, že víš, že vím“ nebo „Milenec ve skříni“. Většinou dáváme velice inteligentní hry, a že jsou zařaditelné do žánru komedie, vůbec nesnižuje jejich úroveň. Ale hlavně je to obsazené kvalitními herci, kteří mají i jiné kvality, než že si umí jen utřít nos židlí. Pokud se nemýlím, tak všechny naše hry jsou také české premiéry, ještě nikdy se tady nehrály.

Máte v tomto záběru z čeho vybírat?

Je to strašně obtížné. Těch skutečně dobrých her v téhle kategorii, tak aby nás neuráželo je předvádět divákům, je opravdu málo. Takže je to oříšek. Moje žena hodně čte synopse a poté i hry, a skutečně třeba ze stovky vybere možná čtyři, o nichž uvažuje, že bychom je mohli nasadit.  A hodně v tomhle směru pracuje i nás režisér Thomas Zielinski nebo i David Prachař.

Je těžké se prosadit v divadelním světě, když máte soubor plný známých hereckých osobností?

Na zájezdech to těžké není, tam zkrátka prodáme představení vcelku jako určitý produkt a je to risk toho pořadatele. Ale většinou tam lidé samozřejmě přijdou a jsou rádi, že jsme za nimi přijeli, dejme tomu do Rýmařova, s nějakým dobrým kouskem a známými tvářemi. V Praze je to obtížnější v tom smyslu, že tady jsou diváci trochu rozmazlenější. Tím je nechci urazit, ale těch kulturních možností mají každý večer skutečně strašně moc, takže zaujmout je i s Romanem Zachem nebo Honzou Dolanským, je pro nás zkrátka složité.

Jak se vlastně váš soubor formuje. Hledáte si svoje nové kolegy, nebo se vám hlásí i sami?

Někteří se už i hlásí, ale hledáme samozřejmě aktivně. Hodně inscenací jsme nazkoušeli ve čtveřici jako majitelé firmy, ale už máme stálé hosty a kamarády, kteří s námi spolupracují, když mají čas. Třeba Honzu Dolanského jsme oslovili a už hraje ve třech našich představeních. Jsou to naše společné preference, na kterých se dohodneme a máme tu svobodu si obsadit toho, kdo nám vyhovuje. Stejně jsme převážně zájezdové divadlo, většinou hrajeme mimo Prahu, takže já k sobě potřebuju někoho, s kým vydržím třeba šest hodin v autobuse nebo v autě.

Jak je náročné to herecké kočování jako styl života?

Zatím to jde. Je to nákladnější v tom, že člověk musí platit nějaké chůvy, které pohlídají děti, zatímco mi jsme v Rýmařově, což je skutečně daleko. Ale je to samozřejmě celkově náročnější, čím je člověk starší, tím víc ho to cestování unavuje a tak dál. Když počítám ještě Partičku, tak mám třeba sedmadvacet zájezdů za měsíc, a když do toho natáčíte a jedete do Rýmařova na otočku, kde se nespí, a vracíte se o půl druhé v noci a vstáváte v šest hodin, protože v sedm máte být na place, tam něco otočíte, a když máte štěstí a dají vám jen pět obrazů a ne dvanáct, tak přijedete v jednu domů, políbíte děti, zfackujete je za špatnou známku, uděláte s nimi úkoly a pak se usmíříte a už lezete do dodávky, která vás odveze do Šumperka. Ale to k tomu patří, je to prostě daň za to, že si člověk vydělává peníze hraním.

Chybí vám stálá scéna, která by byla vaše? Usilujete o ni?

Kdybychom třeba vyhráli nějakou soutěž a měli třeba tady na Desítce Solidaritu, tak bychom museli úplně změnit způsob našeho fungování. Tam zodpovídáte za budovu, je potřeba platit za elektřinu, dostáváte nějaké dotace, najednou to je spousta úředničiny. Asi bychom to zvládli, ale je otázka, zda je to největší sen. Teď se snažíme aktivně tři roky dostat diváky do MANy, a není možné někde vedle přemýšlet třeba o Vzletu. Ten bychom navíc nemohli mít sami, to je 500 diváků, což bychom s naším repertoárem nezaplnili dvacetkrát do měsíce. Takže bychom se zase museli s někým spojit, s někým, kdo má podobnou představu, jak bude takový stánek na Desítce fungovat. Na druhou stranu, pokud jste někde jako podpronajímatel, tak jste zkrátka až druhý třetí v pořadí důležitosti.
 

Proč děláte v divadle charitativní činnost?

Proč nepomoci třeba lidem, kteří nevidí? Spolupráce se Světluškou byl můj nápad. Když jsem viděl inscenaci Lež, kde hrají jen naši hosté, tak jsem si uvědomil, že se zavřenýma očima mám ze hry plnohodnotný zážitek, aniž bych viděl herce, tak dobře napsaná konverzačka to je. Proto jsme ji komentářem zpřístupnili nevidomým a navázali tak i kontakt s Českým rozhlasem, který se o nás zajímal. I to je cesta, jak dát vědět, že kromě toho, co je smysluplné, děláme i něco ušlechtilého.

Jak vysoko ve své profesní hierarchii máte filmové herectví? Máte rád kameru?

Že bych filmování miloval, to určitě říct nemůžu. Natáčení je obtížné v tom, že se pořád na něco čeká, člověk, než natočí jeden obraz, tak sedmdesátkrát otevře jedny dveře. Je to hodně technicky založené a herec je v uvozovkách jen takový prostředník, aby se to mohlo natočit. A stejně se film nakonec dělá ve střižně, i proto že se natáčí chronologicky. V divadle má člověk větší pocit odpovědnosti a děje se to teď v přítomnosti. U filmu něco natočíte, za půl roku vás pozvou na premiéru a už si třeba ani nepamatujete, o co vůbec při natáčení šlo.

Kde se vás vzalo, že založíte bluesovou kapelu Dafne?

S kamarádem Tomášem, s kterým se znám dlouho a oba si tak brnkáme, jsme měli určitou potřebu splnit si pubertální sen. Scházeli jsme se nejdřív sami dva, a pak jsme se rozhodli založit kapelu. On má synovce, kteří už hráli deset let, bubeník a basák, a ti nám pomohli. Hrajeme už tři roky a zatím nám to šlape. Dal jsem stranou analogové focení, což je časově dost náročný koníček, a rozhodl jsem se pro kapelu. Vedle toho herectví člověk musí dělat i něco jiného; je dobré vzít si kytaru a cvičit na jiný nástroj než jsem jenom já sám. Není to jen o tom, že mám kapelu, ale baví mě to a je to jiný druh výpovědi, řekněme.

Takže nebylo náročné dát to dohromady?

Mezi různými herci jsem říkal, že si chci založit kapelu, jestli se mnou bude někdo hrát. Spousta jich opáčila „jé, takových pokusů já už udělal, vždycky to krachlo, třikrát jsme se sešli ve zkušebně a pak na to nebyl čas“. Trochu se tomu vysmívali, moc tomu nevěřili, ale my jsme s Tomášem vytrvali a možná díky tomu, že přivedl členy rodiny, tak zatím držíme, i když při mém vytížení je těžké se sejít. Máme za sebou už asi dvacet koncertů a další chystáme na 2. listopad právě v divadle MANA, kde s námi bude jako host hrát významná harfenistka Ana Brateljević. Na to se moc těším, snad lidé přijdou i na něco jiného, než co znají z rádia.

Co posloucháte vy?
Takové to staré blues, Claptona, Hendrixe – já jsem na kytaru samouk, takž některé věci jsem se učil z jeho nahrávek na internetu, teď jsem si oblíbil Garyho Clarka jr. Tihle muzikanti jsou naší kapele asi nejbližší, blues a rock.

Čeho chcete v muzice dosáhnout?

Dnes je hodně těžké v muzice prorazit, byť já nemám velké ambice. Na druhou stranu, když hraju de facto zadarmo, protože to dělám z lásky, budu rád hrát pro plné divadlo MANA, ale bylo by frustrující hrát pro tři lidi. Nepotřebuji si tím vydělávat peníze a stát se slavným, jsem rád, když si zahraju a když je pro koho a lidi to baví. Rád bych koncertoval častěji, ale vedle herectví je těžké najít někde skulinu, plánovat musím rok dopředu. Ale chtěli bychom nějakou klubovou scénu nebo letní festivaly.

Máte nějaké oblíbené místo v Praze 10?
Získal jsem vztah k Moskevské ulici, kam chodíme z Vinohrad dolů do divadla. Je to moc hezky zrekonstruované místo, dokážu si představit, že bych tam bydlel a byl šťastný. Krymská se hodně proměnila k lepšímu, je to jako v berlínském Kreuzbergu, zejména v létě to člověka láká posedět si na zahrádce kvalitní restaurace.

Máte tedy ještě čas vnímat, jak se mění město?

Kvůli fotografování jsem si uvědomil, že se z pražských ulic už stalo jen parkoviště a je to čím dál horší. Takže najít ulici a vyfotit hezkou scenérii, kterou by třeba camera obscura zachytila nostalgicky, je dnes už nemožné, pokud zrovna nedochází k čištění vozovky.

IGOR CHMELA

Narodil se v roce 1971 v Ostravě. Na konci osmdesátých let vystudoval Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě a nějaký čas pracoval jako traťový dělník. V roce 1996 úspěšně absolvoval DAMU a získal angažmá v Národním divadle. Následně působil v Dejvickém divadle a dlouhá léta v divadle Na zábradlí. V současné době provozuje se svými hereckými kolegy vlastní divadlo Verze. Kromě divadelního herectví se věnuje také filmování, účinkoval v mnoha televizních seriálech i celovečerních filmech, hlavní roli ztvárnil například ve snímku Roberta Sedláčka „Rodina je základ státu“. Popularitu rozšířil svým vystupování v improvizační show „Partička“. Jeho hlubokou vášní bylo fotografování, nyní přesedlal na jiného koníčka – založil bluesovou skupinu Dafne, s níž úspěšně koncertuje.