Vybrané články z tohoto čísla

A teď si postavíme koncertní halu / V mé škole se žáci nebojí

Alena Šrámková je skutečná legenda české architektury se zcela originálním rukopisem své tvorby.

Její nápady se celá desetiletí zhmotňovaly do projektů v ateliéru v Praze 10, který založila.  Dnes žije v malé vesnici kousek za hlavním městem. Pro svoje účely si zde postavila dům jako novodobou součást starobylého stavení na návsi. U příležitosti jejího významného životního jubilea jsme si povídali především o pražské architektuře.

Publikováno: 17.01.2020
Kategorie: Měsíčník3086

Podstatnou část své tvůrčí kariéry máte ateliér v ulici Na Šafránce v Praze 10. Jak dlouho vlastně?

Dlouho, vlastně od revoluce. Od té doby, co jsem mohla pracovat samostatně. My jsme si v té části Vinohrad našli takový krásný suterén ve vile a tam jsme dodnes.

 

A jaký máte vztah k Praze 10?

Já jsem dříve žila v Bratislavě, ale v Praze 10 jsem takříkajíc doma, ve vedlejší ulici od ateliéru jsem bydlela. A bydleli tady také moji rodiče, takže Praha 10 je taková moje „rodná“ čtvrť. Je to velmi příjemná a žádaná část hlavního města. Ale bohužel tady nemám žádné svoje realizované stavby.

 

Ateliér nyní vedou Vaši žáci a spolupracovníci Tomáš Koumar a Lukáš Ehl. Pomáháte jim ještě někdy s prací?

Trošku ano, občas se na mě obracejí. Teď zrovna máme nějaké problémy s nádražím, kde mám autorství (Hlavní nádraží v Praze, jehož novou část A. Šrámková projektovala – pozn. red.). Něco tam chceme dodělat a přidělat, teď jsme to začali projednávat a vymýšlíme, co s tím objektem, až se jednou celý zakope pod zem. Takže ano, někdy za mnou ještě s něčím přijdou.

 

Proč je důležitá profese architekta? Zdá se mi, že mnozí to stále vnímají jako nějakou zbytečnost a luxus.

Je pravda, že lidé pořád moc nevědí, o co jde, jaký to je kulturní přínos mít slušný barák. Hodně si teď stavějí domy a spousta z nich si je pokazí. Asi jedině touto cestou poznají, jaký to je rozdíl mít slušný, nebo neslušný barák. Tedy tím, že si to ověří sami na sobě. Bohužel.  

 

Jak se v současnosti staví v Praze? Vzniká zde nějaká kvalitní architektura?

V zásadě dnes vzniká lepší architektura než kdy předtím. Vylepšuje se to pomalu, pozvolna, to nejde najednou. Ale je tu už spousta kvalitních počinů, hlavně od mladých tvůrců. Myslím, že u té současné generace žáků, kteří dokončí Fakultu architektury, už to bude vidět a cítit.

 

Proč tady nemáme stavby světové úrovně? Proč tu nestavějí špičkoví zahraniční architekti?

U nás se rodí jeden architekt z tisíce, který by byl světový. Architekti ze světa jsou zase zbytečně drazí. A chybějí tu výzvy, my jsme zatím neinvestovali veřejné peníze do velkých staveb, zatím jsme si neřekli třeba „tak, a teď si postavíme koncertní halu“. Na to nějak nemáme odvahu. A u soukromého investora, aby se sešlo, že je bohatý a vzdělaný a chce postavit něco velkého, takových je málo. Trochu se to u nich projevuje aspoň ve vilách, ale to zase není moje parketa, vily nijak zvlášť dobře neumím.


Když dnes slyšíme nebo čteme o nějaké kvalitní veřejné stavbě, řekněme škole, kostelu nebo sportovní hale, proč se většinou nachází třeba v Litomyšli, v Líbeznicích nebo v Dolních Břežanech, proč nestojí v Praze?

Já vám rozumím a máte pravdu. Tam je většinou jeden civilizovaný, rozumný a chytrý starosta s autoritou, a ten tu kvalitní architekturu prosadí. To je ale málokde, a v Praze to, bohužel, nějak extra není, i když se někteří starostové snaží. Je to i otázka investičních peněz, ale zase kdo by je měl mít, když ne Praha? Na druhou stranu – nedělala bych z toho žádnou tragédii, prostě těch výjimečných lidí, kteří to umějí opravdu dobře, není tolik. A on se nějaký génius objeví i v Praze.

 

Váš ateliér měl mnoho zakázek pro veřejné instituce, naposledy jste navrhovala Fakultu architektury v Dejvicích. Je práce pro tyto zadavatele lepší, než byla třeba před rokem 1989?

Samozřejmě, že ano. Lidé, kteří to dnes zadávají, jsou mnohem inteligentnější. To je velký rozdíl. Teď už se vydávání peněz dost zvažuje, neplýtvá se jako dříve. A myslím, že se hledá kultivovanost, byť se mnohdy nenachází.

 

Účastnili jste se i různých architektonických soutěží, namátkou na novou radnici Prahy 7 nebo na lávku mezi Holešovicemi a Karlínem. Umějí už veřejné instituce vypisovat a pořádat soutěže tak, aby z toho vzešel kvalitní výsledek?

Ano, řekla bych, že výsledky těch soutěží už jsou poměrně slušné. Není to ovlivnitelné jako dříve. Podmínky v soutěžích jsou nastavované lépe a architekty to neodrazuje. Hodně se o to, aby to celé bylo v pořádku, zasloužila Česká komora architektů. Už na to zkrátka nemůžeme nadávat.

 

Mrzí Vás některý neuskutečněný projekt, který v soutěži nezvítězil?
Kdekterý. Soutěží, které jsme dělali rádi, bylo nepočítaně. Některé naše návrhy byly lepší než výsledek a některé ne. Mrzí mě takové ty „profláknuté“ soutěže, které byly ve středu města. Třeba Na Příkopě, kde je dneska blbý barák (palác Myslbek – pozn. red.) a mohl tam být dobrý barák.


Teď se připravuje nový územní plán hlavního města. Kam by se podle Vás měla Praha ubírat, co jí chybí? Má nastat zahušťování města, o němž se mluví?

Samozřejmě, to je dobře, protože Praha je město velice děravé, hlavně v těch čtvrtích po obvodu. Stavět město dál a dál umí každý blbec, ale je těžké určit vhodné volné prostory v centru, kde výstavba může být. A tímhle směrem se to naštěstí dneska nějak vede. Jen nevím, jestli při tom někde omylem nevzniknou domy vyšší, než by měly, to by mi bylo líto. Také se nám poslední dobou daří ničit zeleň. Na to jsme měli kdysi dost přísná pravidla, ale dnes se na to příliš nedbá.

 

Co říkáte diskuzi o tom, jak v naší zemi dlouho trvá povolování staveb? Vnímáte tohle jako problém?
Ano, tohle je opravdu šílené. S obyčejným barákem musíte dělat tajtrlíky, abyste se vůbec dostal k projednání těch věcí. Já myslím, že si na úřadech drží místa většinou všelijaké referentky, který zkrátka mají svůj prestižní referát a dávají to najevo. Měly by být vedené k tomu, aby skutečně pracovaly, aby nediskutovaly o zbytečnostech. My děláme hlavou celé dlouhé noci, abychom všechno stihli včas podle zadání, a u nich to potom leží kolikrát měsíce. Práce stavebních úřadů je slabá. Utápějí se tam v maličkostech a nejsou schopni být velkorysí.

V současné době je v Praze několik případů, že se bourají velké stavby ze sedmdesátých a osmdesátých let, například hotel Praha, telefonní ústředna v Dejvicích, budova Transgasu, poslední dvě od architekta Václava Aulického. Potkalo to i některou Vaši stavbu? Nebo jak byste se v takové situaci cítila?

Nějaké své staré baráky si sama opravuji, třeba obchodní dům na Můstku, kde se úplně předělával provoz, nebo teď se předělává Hlavní nádraží. I když to už jednou rekonstruoval pan kolega Patrik Kotas, ale ten byl slušný, aspoň se ptal na některé věci. Bylo by mi líto, kdyby se boural můj dům na Můstku. Ten dům byl slohotvorný, v té době byl důležitý, pro historii je důležitý, naštěstí je chráněnou památkou. Stejně jako třeba z té samé doby obchodní dům Máj na Národní třídě. Tyhle domy by nějaký trouba nepostavil. Takže být Aulickým, tak by mi to boření bylo líto, ale když nejsem Aulický, tak mi to zase tak líto není. Musí se trošku věřit modernizaci, stavění se musí nechat nějaká volnost. Já bych na to bourání obecně nebyla tak háklivá. Spousta těch domů, o které jde, je nevýrazných – mohou tam být a nemusejí. Myslím, že se nic moc strašného neděje.

Spíše je tedy otázkou, co přijde po nich nového, že?

To je ono, to jste řekl velice přesně. A bohužel přicházejí často horší domy – místo, aby se na kulturnosti přidalo, tak se ubere.

 

Jak vnímáte kritiky architektury. Čtete recenze svých staveb?

Víte, oni člověka vždycky chválí, není to moc směrodatné. Jednou mi napsal vyčerpávající dopis francouzský kritik na soutěžní návrh do Perugie v Itálii (nové městské centrum, 1971, 4. cena – pozn. red.). A to bylo pro mě něco zcela nezvyklého, to jsem od nikoho tady nikdy nedostala. Naprosto uvěřil mému projektu a věděl proč. Obvykle ty recenze čtu, jsem samozřejmě zvědavá, jsou to moje baráky, tak si to hlídám. Ale zase že bych to uměla nazpaměť, to ne.

 

Je někdo z českých architektů, jehož tvorbu se zájmem sledujete?

Hodně kluků, které jsem učila a kteří už jsou dnes velcí a staří, dědkové vlastně, je skvělých. Třeba takový Michal Sborwitz je skvělý a nikdo si toho nevšimne. On dělá takové nenápadné věci, ale úžasné. Svoje žáky bedlivě sleduji, jak se kdo chová. A jsou dobří, řekla bych. Třeba oba Hájkové (Petr a Jan – pozn. red.). U mnohých si už nepamatuji jméno, ale poznám, kdo co namaloval.

 

O svých žácích mluvíte moc hezky. Lze tedy říci, že Fakulta architektury ČVUT je Vaše největší dílo, protože se studenti vzdělávají v objektu, který jste navrhovala?

Ano, na to jsem hrdá, nafoukaná. Myslím, že se ta škola povedla a že je přesně taková, jaká měla být.  Ať si nadává, kdo chce, jak chce, protože ona není líbivá a není nikterak krásná. Ale je to prostě obecná škola, není výjimečná, žádná svatá. A žáci jsou tam spokojení, aspoň mi to říkají, že se tam nebojí.

 

Box:

ALENA ŠRÁMKOVÁ

Rodačka z Prahy vystudovala architekturu v Bratislavě a na pražské AVU. K jejím nejvýznamnějším dílům patří nová hala Hlavního nádraží v Praze (1972–1977), administrativní budova ČKD na Můstku (1974–1983, dnes New Yorker), dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (2000), budova Fakulty architektury ČVUT (2011) nebo Tyršův most v Přerově (2012). Vždy kladla důraz na morální opodstatnění architektonické formy, a proto upřednostňuje jednoduchost a otevřenost. Její domy jsou normální a samozřejmé, nikdy nejsou nápadné a jistě nešokují, mají v sobě jakousi pravdivost a sílu. Jako vysokoškolská pedagožka vychovala celou plejádu architektů. Za svou tvorbu dostala od prezidenta medaili Za zásluhy a od ministra kultury Státní cenu.


 

Celé číslo ke stažení

PDF, 5 MB

Než půjdete na úřad...

Pokud plánujete návštěvu úřadu, doporučujeme nejprve navštívit sekci Životní situace, kde získáte informace o tom, co budete k vyřešení Vaší záležitosti potřebovat.

Mělo by Vám pomoci:

Využijte dětský koutek...

Rodiče mohou po dobu nutnou k vyřízení svých záležitostí přenechat děti ve věku od 3 do 10 let v dětském koutku, který najdete v přízemí budovy C.

Otevírací doba:
Momentálně je dětský koutek z provozních důvodů uzavřen.

Licence Creative Commons © 2013-2020 MČ Praha 10