1.5 2010 ve 12:00 máme sraz před Základní školou Vladivostocká, kde se shromažďují davy lidí, především z řad rodičů, aby se rozloučili se svými dětmi, které odjíždějí na čtrnáctidenní pobyt.

 1.5 2010 ve 12:00 máme sraz před Základní školou Vladivostocká, kde se shromažďují davy lidí, především z řad rodičů, aby se rozloučili se svými dětmi, které odjíždějí na čtrnáctidenní pobyt. Ještě den před odjezdem proběhla poslední kontrola snad všech zabalených věcí. Společně zamáváme svým rodičům a vyrážíme.
Odjíždíme celkem ve třech autobusech, kde hlavní posádku tvoří vybraní členové pedagogického sboru ZŠ Vladivostocká spolu se žáky, kteří tuto náročnou výpravu již zažili. Jsou tu ale i nováčci, kteří zatím netuší, co je čeká. Ale přesto nastupují do autobusu s úsměvem na rtech.
A kam se vlastně všichni chystáme? Především do drsných a náročných přírodních podmínek, které si pro nás toto místo chystá. Do nádherných i zapomenutých koutů, do deštivého i slunečného počasí. Zkrátka do míst, kde aspoň na chvíli zapomeneme na všední starosti a čas prostě necháme volně plynout. Jen tak. Protože i to umí a takové jsou hory. A ty, které čekají právě na nás, jsou Krkonoše.
Během těchto čtrnácti dnů jsme poznali nejen krásy hor, ale i sami sebe, když někteří z nás museli překonat strach z výšek a nasedli do lanovky, která nás vyvezla až na Černou horu, což byl cíl a útočiště naší výpravy. Měli jsme možnost také poznat lépe své kamarády. Při noční hře jsme spolu objevili, kdo je vlastně Malý princ, složili jsme jeho portrét a přišli na to, kde se skrývá. V divadelním večeru jsme předvedli, že si umíme hrát. Každý večer jsme ukázali, že vědomostní kvízy nám nedělají potíže, i když jsme si občas nevěděli rady. V Aquaparku ve Špindlerově Mlýně jsme se všichni dokázali vejít do jedné vířivky a pro naše Olympijské hry jsme se proměnili za členy několika států, abychom předvedli své sportovní umění. Na začátku jsme slavnostně složili Olympijský slib, který jsme společně vynesli do oblak a mohli jsme začít. Házeli jsme těžkým míčem, i lehkým vajíčkem. Soutěžili jsme každý sám za sebe, ale i jako tým za náš vybraný stát. A nakonec jsme si předali štafetu. Zkrátka smysl pro fair play nám rozhodně nechyběl. Možná jsme měli trochu obavy z bobové dráhy, nebo když jsme mlčky scházeli dolů do podzemí vojensko – historické expozice zvané Stachelberg. Další obavy a možný strach přišel s další noční hrou. O ty nejmenší se postarali starší a především zdatní jedinci. Ruku v ruce se vydali splnit náročné úkoly. Jednalo se především o zapamatování si důležitých informací spojené s naším pobytem zde. Napětí však úplně opadlo s večery, kdy jsme si mohli zatančit, nebo u hrnku horkého čaje.
Jedno odpoledne jsme věnovali naší fantazii a vymysleli jsme si vlastní státy spolu s jejich obyvateli, rozlohou i polohou, tradicemi i vlajkou. Mozkové závity jsme trénovali každý den při učení a když jsme si nevěděli rady, jednoduše jsme se zeptali koně, protože měl větší hlavu. Zahráli jsme si lidské scrabble a předvedli jsme, že umíme skvěle taktizovat při hře Aréna. Pro rychlý běh krajinou jsme zvolili orientační běh, během kterého jsme podpořili spolupráci mezi sebou, když jsme řešili náročné úkoly na stanovištích.
15. 5. 2010 kolem poledne máme opět sraz u Základní školy Vladivostocká. Znovu jsou tu velké davy a znovu ty davy tvoří rodiče, kteří si pro své děti přijeli. Sotva se dveře všech autobusů otevřou, už se vítáme s rodiči. Ti nedočkavější by svá zavazadla nechali někde ležet, jen aby už mohli povídat, jak se měli.
Občas jsme někde spadli a odřeli si koleno nebo se nám po večerech zastesklo po maminkách.  Některé chvíle jsme zvládli se smíchem, jiné s pláčem. Ale všichni po čtrnácti dnech v horských podmínkách odcházíme jako vítězové. Alespoň sami v sobě. Možná nám pomohla zvítězit naše odvaha, schopnost hrát si nebo to byl vládce hor, který nad námi tiše bděl každý den.

Tweet

|