Věra Picková

Paní Věra Picková se narodila 25. 10. 1919.

Ihned od počátku protektorátu a německé okupace našich zemí se Věra Picková zapojila do odbojové činnosti. Bohužel, na konspirační schůzce byla gestapem zatčena a poté vězněna v Pečkárně. Tam byl v té době již vězněn i její otec. Za „činnost nepřátelskou Říši“ byla od roku 1940 vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kde prožila úděsných pět let, až do osvobození v roce 1945. V koncentračním táboře v Ravensbrück byly vězněny ženy různých národností, např. národnosti polské, německé atd. Dle vyjádření přeživších a pamětníků si velmi váží obětavého úsilí paní Pickové v obraně historické pravdy a ryzího vlastenectví.

V koncentračním táboře se sblížila s lidickými ženami, které tam byly, zcela vyděšené, přivezeny v červnu 1942 po vyhlazení své obce a ztrátě svých mužů a dětí. Sblížila se také s novinářkou, protifašistickou bojovnicí a zastupitelkou Ústředního pražského zastupitelstva Jožkou Jabůrkovou, která byla v tzv. táborovém bunkru německými nacisty brutálně ubita. Na osobnost Jožky Jabůrkové Věra Picková nezapomněla, a jakmile byla v devadesátých letech minulého století odstraněna z veřejného prostranství v Praze socha Jabůrkové, zasloužila se významným způsobem i z pozice bývalé spoluvězenkyně o znovuvztyčení sochy Jabůrkové na čestném pohřebišti Olšanských hřbitovů v Praze. Věra Picková se jako vězenkyně v koncentračním táboře Ravensbrück spřátelila i se spisovatelkou Milenou Jesenskou.

Věra Picková zaujala v koncentračním táboře místo ve zdravotní sekci, a tím pomohla zachránit mnohé vězeňkyně od smrti nebo deportace například tím, že ženám diagnostikovala chorobu, s níž musely zůstat na marodce. Jako ošetřovatelka poskytovala mimořádně cenné služby mnoha spoluvězeňkyním, a mnohým jistě zachránila život. Vděčnost a úctu Věře Pickové za její nezlomný antifašismus a celoživotní aktivismus vyjádřili i pokrokoví Němci, kteří v jednom místě obnoveného Růžového sadu zasadili růži pojmenovanou Viera. Sama paní Picková byla organizátorkou sbírky na podporu obnovy mezinárodního Parku růží v Lidicích.

Na počátku devadesátých let 20. století se stala spoluzakladatelkou Občanské iniciativy Vděčnost, která pečovala o hroby a památníky osvoboditelů. V té době to bylo velmi důležité, protože v nových podmínkách života společnosti zapomněly mnohé zodpovědné instituce na svou povinnost, vyplývající ze zákona a mezinárodních smluv o tyto hroby a pomníky pečovat.

Od osvobození a vítězství nad fašismem až do konce svého plodného života v roce 2003 byla aktivně zapojena do veřejné a žurnalistické činnosti vztahující se k připomenutí hrůz války a přiblížení minulosti mladším generacím.

Václav Zítek    

Český operní pěvec Václav Zítek se narodil 24. března 1932 v Tisé u Děčína v dnešním Ústeckém kraji. Zpěv studoval u pana Zdeňka Otavy. 

Po sólistických angažmá v Ostravě a Ústí nad Labem jej jako již zkušeného pěvce v roce 1969 angažoval do Národního divadla pan Jaroslav Krombholc. 

Byl jedním z nejvýznamnějších českých operních pěvců poválečné generace a jeho osobnost přesahuje svým pěveckým mistrovstvím samozřejmě i hranice městské části Praha 10.

Výjimečné úspěchy slavil svým uměním na scéně Národního divadla i na světových scénách. Mimořádným uměleckým nasazením a velkým srdcem si získal mladé posluchače již na krajské scéně, např. v Ústí nad Labem, kde za svého působení vystupoval i na tzv. výchovných koncertech pro střední školy. Jeho umění oslovilo i mladou generaci, která v té době preferovala např. Elvise nebo Beatles, nicméně ze vzpomínek přímé účastnice svým uměním těmto fenoménům dokázal konkurovat.

Výčet ztvárněných barytonových rolí mistra Václava Zítka zahrnující díla českého a světového operního repertoáru je imponující, stejně jako počet operních scén a koncertních pódií doma i ve světě, kde jeho pěveckému umění po zásluze nadšeně tleskalo odborné i laické obecenstvo. 

Za více než třicet let působení v Národním divadle zpíval snad ve všech inscenacích a vyjmenovat jeho významné operní role nedokáže ani pravidelný návštěvník
a posluchač operní tvorby. 

Věnoval se odpovědně i pedagogické činnosti a své nasazení předal i mladým nástupcům. Kouzelný baryton můžeme dodnes slyšet na mnoha nahrávkách s řadou světových dirigentů. Získal nejen mnoho fanoušků, ale i významná ocenění – dříve udělovaný titul národního umělce a v roce 1981 i americkou cenu Grammy, což se dá přirovnat k hudebnímu Oskarovi.

Václav Zítek žil v MČ Praha 10 v Záběhlicích od roku 1982 až do své smrti v roce 2011.

Naposledy se na jeho pěvecké umění vzpomínalo u příležitosti výročí jeho nedožitých 85. narozenin v únoru loňského roku v cyklu Osobnosti Prahy 10 v Praze 10 v Trmalově vile, za účasti jeho manželky Heleny Zítkové, divadelního historika Jaroslava Someše, jeho bývalých žáků a dalších odborníků a obdivovatelů.